Tak a je to potvrzené. Rodiče mě vzali k odborníkovi a prý mám ADHD...deprese...poruchu příjmu potravy...úzkosti… Nevím, co s tím. Mám se za to stydět? Jsem blázen? Co na to řeknou kamarádi?
Tyto obavy a zmatek obvykle sužují osoby, které získaly nálepku „psycho“ diagnózy. Je to i jeden z důvodů, proč se řada lidí bojí navštívit odborníka kvůli svým psychickým obtížím. Přestože jsme v současnosti více otevření jinakosti, psychiatrická diagnóza s sebou stále nese určité stigma, ze kterého máme strach. K čemu vlastně diagnózy jsou? A mohou být v něčem tyto nálepky nápomocné?
Co se skrývá pod pojmem „psycho“ diagnóza?
Z mého pohledu jde o popis nějakých lidských vlastností nebo projevů chování, které jsou pro určitou skupinu osob typické. Dané projevy jsou tak výrazné, že člověka omezují v běžném začlenění do společnosti nebo mu jiným způsobem komplikují život. Zjednodušeně lze říct, že se jedná o škatulkování lidí podle druhu chování, které pomáhá v lepší orientaci a pochopení, proč daní jedinci či skupiny jednají určitým způsobem.
Ale je nám to vůbec k něčemu? Už od pradávna byli lidé, kteří se nějakým způsobem odlišovali, stigmatizováni a odsouváni na okraj společnosti. Tento aspekt a strach z psychiatrických diagnóz je v nás stále zakořeněný. Strach z toho, že nebudeme přijímáni takoví, jací jsme. Raději se přetvařujeme a bojujeme sami se sebou.
Někdy jsou však projevy „našeho“ já tak silné, že si jich okolí všímá a nás natolik ovlivňují, že se kvůli tomu trápíme a připadáme si divní, špatní, nedostateční. Mluvím například o úzkostech, depresích, hyperaktivitě a dalších psychických obtížích.
A právě v těchto situacích nám může diagnóza pomoci se v sobě lépe vyznat. Pokud vám odborník řekl, že trpíte například poruchami příjmu potravy nebo úzkostmi, zařadil vás do statistické škatulky popisu chování většího vzorku lidí, což může pomoci k vysvětlení toho, proč se projevujete určitým způsobem. Nemusíte si připadat špatně, možná sami sebe díky tomu lépe pochopíte.
Diagnostikování vzniklo historicky nejen kvůli tomu, abychom se v sobě lépe vyznali, ale hlavně proto, abychom s tím dokázali pracovat, hledali vhodný typ léčby, v ideálním případě se vyléčili. Proto, jestli vám nějaký odborník sdělil, že máte „psycho“ diagnózu, nebojujte proti tomu. Berte to tak, že je to cesta k nalezení vhodné léčby vašich obtíží.
Někdy může vysvětlení toho, proč se cítíme a chováme určitým způsobem, být ulevující. Nejsme v tom sami, nejsme tak divní. Svépomocné skupiny lidí se stejnou diagnózou mají prokazatelně velmi příznivé léčivé výsledky. Na těchto základech vzniklo například známé uskupení Anonymních alkoholiků.
Hlavním cílem a smyslem diagnózy by mělo být přijetí, že se se mnou něco děje, a že v tom nemusím být sám, že jsou i další jako já. Kdyby alkoholik nepřijal, že je alkoholik, těžko by začal chodit na skupinové terapie pro alkoholiky. A sám by si nejspíš moc nepomohl, naopak stud za jeho nálepku by mohl prohloubit stres, vyhýbal by se lidem a příznaky by se ještě zhoršily.
„My“ nejsme diagnóza
Zároveň je třeba neopomenout, že diagnóza je jen popis, ale my jsme my. Je léčivé přijmout, že máme nějaké problémy, ale přílišné ztotožnění s diagnózou může být naopak devalvující. Můžeme se na ni začít vymlouvat: „Já nemohu chodit do školy, protože mám úzkosti.“ či *„Jsem psychicky nemocná, tak to dělat nebudu.“ *
Když se „psycho“ diagnóza stane velkou součástí naší identity, akorát se tím prodlouží doba vyléčení. Například u osob, které trpí poruchami příjmu potravy a rodina jim kvůli tomu toleruje spoustu věcí, které by jinak nedovolila. Nemocného to jen vede k tomu, že nemoc začne brát (někdy i nevědomě) jako výhodu a nebude mít důvod chtít se vyléčit. Podobně to funguje i u úzkostí a dalších obtíží.
Ať už máme diagnózu nebo ne, je důležité vědět, že žádná škatulka neříká, kdo jsme. Léčba u odborníka by neměla probíhat jen proto, že máme diagnostikované nějaké onemocnění. Já osobně se od pojmenování diagnóz odvracím, spíše se soustředím na to, jaký klient je, co vnímá a co potřebuje. Diagnóza mi jen ukazuje cestu ke klientovi, ale zbytek je o naslouchání. A tak by to měl brát každý, kdo nějakou „psycho“ diagnózu má. Vnímat to jen jako směrovku na cestě, na níž zkoumáme „osobní mapu života“.
